“…V širším smyslu je celý náš život modlitbou, protože každý skutek našeho života je ve velmi reálném smyslu náboženským aktem. Naše každodenní zbožnost je pro nás důležitější než jídlo.

Probouzíme se za svítání, obouváme si mokasíny a kráčíme k řece. Zde nabereme vodu do dlaní, postříkáme si čistou, studenou vodou tváře nebo se do vody ponoříme celí.

Po koupeli ve vzpřímeném postoji očekáváme svítání, tváří ke slunci, které tancuje na horizontu a nabízíme mu naši nevyslovenou modlitbu. Naši druhové nás mohou následovat v našich pobožnostech, ale nikdy nás nedoprovází. Každá duše se musí setkat s ranním sluncem, novou sladce vonící zemí a Velkým tichem sama.

Kdykoli během dne můžeme narazit na scénu, která je nápadně krásná nebo velebná – černý bouřkový mrak se zářícím obloukem duhy nad horami, bílý vodopád v srdci zelené roklinky nebo širá prérie lehce zbarvená krvavě rudým západem slunce – pak se zastavíme v tichém uctění.”

– Ohiyesa, Duše indiána
(Fontána, 2010)

Pro další sdílení
  •  
  •  
  •  

Komentujte

avatar
500