Nejpřirozenější věc na světě

Ta uchvacující něžná a křehká krása se nám opět začíná ukazovat. Bílá jako symbol čistoty, jemnosti a úplnosti. A přece neochvějná, nezastrašená sněhem či mrazem, klidná síla. Sněženky, poslové jara oznamují blížící se neodvratnou a tolik očekávanou změnu.

Příroda nehledí na bouře, jež sužují lidstvo. S koncem léta odkvetly poslední květy, na podzim se stromy oděly do pestrých barev a přes zimu zvěř i rostliny odpočívaly a trpělivě vyčkávaly, než zas přijde čas, aby se probudily. Jako by nám šly vzorem a ukazovaly, že je to ta nejpřirozenější věc na světě. Bez ohledu na viry, omezení, naše názory, dojmy a strachy.

Nejsme a nemůžeme být takovou rostlinou, alespoň ne za našich životů. A také můžeme svým způsobem být vším, čím se rozhodneme být. Narodili jsme se jako lidé mezi jiné lidi, abychom vedle sebe a spolu žili, učili se od sebe, spolupracovali, koexistovali. Nejsme zcela samostatné jednotky a pro smysl naší životní cesty jsou další lidé podstatní. Není cestou uzavírat se, upadat do ignorance a netečnosti. Vědomí jednoty, propojení a sounáležitosti nás může dostat přes všemožné chatrné či dokonce zborcené mosty. Můžeme ale čerpat inspiraci, energii a krásu z přírody a její prastaré moudrosti, nechat se vést.

I ty nejkrutější zimy nakonec přejdou v životem kypící jaro, i ty nejhrozivější bouře se přeženou. Přežití je základním kamenem bytí, ale naplněný život je tím nejvyšším smyslem. I my cítíme únavu a jisté rozladění. Pohled na probouzející přírodu tváří v tvář bezútěšné situaci nám ale dává naději. Jemná síla a neochvějná jistota znovuzrození, nového nádechu, nového úsvitu a nového času. Ta nejpřirozenější věc na světě.