ŠPATNĚ – CHYBA – VINA

Občas přemýšlím, proč jsme si tolik oblíbili tato slova. A stále více jsem při tom přesvědčen, že se nejedná o nic jiného, než zejména o prostředek k ponižování druhých a s tím spojené povyšování sebe nad ostatní.

Je vůbec možné udělat něco špatně, dopustit se chyby? Je chyba, když se odmítneme ve vztahu přizpůsobit partnerovi natolik, že bychom tím již ztráceli sami sebe? Udělali jsme opravdu něco špatně, když jsme něco rozbili či něco, o co jsme se snažili, nefunguje? Je nutné za vším nepodařeným hledat viníka?

Slova jako „chyba“ a „špatně“ vznikla jako zkratka. Namísto nazývání věci pravými jmény, ale poněkud zdlouhavým způsobem, se vžily tyto zkratky, které ovšem již nenesou onu podstatu sdělení. Zkracováním dochází k pojmovému oklešťování a vytrácí se nejen původní význam, ale často prakticky jakýkoli význam obecně. Pro mě jsou „dobře“, „správně“ a „špatně“ či „chyba“ prázdné pojmy, které nic nevypovídají o skutečnosti a líbilo by se mi je prakticky vymazat z naší slovní zásoby. Sám se jim snažím vyhýbat, jak jen to jde.

Když říkáme, že někdo udělal něco špatně, znamená to ve skutečnosti, že zkrátka neudělal něco v souladu s našimi očekáváními. Nebo v souladu se zavedenými postupy. Nebo ne tou nejjednodušší a nejrychlejší cestou, apod. Je to však problém? Pro nás možná ano, ale druhý se tím skvěle učí nebo se mu tak daná věc subjektivně dělá lépe. Ano, může to znamenat, že způsobem, jakým dotyčný určitou věc udělal, nemá zřejmě šanci se nikdy dobrat cíle a kýženého výsledku. Přesto i takový popis je mnohem výstižnější než jednoduchá nálepka „chyba“ a neskrývá v sobě onu povýšenost (resp. ponížení), s níž mnozí tak rádi operují.

Vůbec nejsilnějším zaklínadlem z těchto tří slov je ale zřejmě VINA. U tohoto slova dochází nejvíce k onomu povyšování sebe a ponižování onoho „viníka“. Hledání viníků, vynucování si omluv, případně rovnou volání po trestu – hra, kterou lidstvo hraje po tisíciletí. Možná tomu tak kdysi (v pravěku) nebylo, možná se to lišilo oblast od oblasti… A možná tomu tak bylo vždy. To ale neznamená, že je to nejvhodnější způsob, jak věci řešit a že bychom se v tom nemohli posunout dále a počínat si vědoměji.

V lepším případě jsme alespoň schopni říci něco jako „vinu mají oba“, typicky, když se rozpadne partnerský vztah. Ale co když nemá vinu ani jeden? Co když spolu ušli cestu, kterou ujít měli, a nastal zkrátka čas, aby šel zase každý jinudy (a vše bylo nastaveno tak, aby rozchod z nějakého důvodu mohl nastat)? Když odsoudíme usvědčeného vraha, zdá se, že o vině není pochyb. Ale jaké byly jeho pohnutky? Jaký byl jeho život, jeho dětství? Co ho svedlo na takovou nešťastnou cestu?

Nesuďte, nebo sami budete souzeni. A my jsme. Jsme souzeni nejčastěji sami sebou! Čím více soudíme ostatní, tím více soudíme sami sebe. A v tom umíme být ještě přísnější a nesmlouvavější. Pojďme se na chvíli tvářit, že nic jako „vina“ neexistuje. Neexistují viníci ani oběti a nikdo tuto hru nehraje. Existují jen spletité životní cesty, příčiny a následky, synchronicity příjemné i nepříjemné povahy, přesto zřejmě důležité v osudech těch, jimž se přihodí. Existuje také nepřeberné množství nešťastných rozhodnutí a způsobů, jakými řešíme různé životní situace. Patří mezi to i hledání a označování viníků, souzení sebe i ostatních podle všelijakých vnucených a zažitých norem a měřítek a v neposlední řadě zaklínání se chybami a vinou. To vše tu je. Jde ale o mnohem vícevrstvou skutečnost, která nikdy nemůže být vystihnuta žádným z označení „špatně“, „chyba“ či „vina“.

A víte co? Když si tento pohled osvojíte a osvobodíte se od těchto pojmů a vidění světa, zjistíte možná, že reálný život je mnohem komplexnější a propojenější. Že je velmi obtížné někoho soudit, když nikdy neznáte celý příběh a všechny skutečnosti, které stojí za činy a myšlenkami jednotlivců. A hlavně – že máte mnohem více pochopení pro druhé i pro sebe.

Pro další sdílení
  •  
  •  
  •  

Komentujte

avatar
500